DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
 

Mgr. František Záruba

úvodní slovo Ak. Mal. J. Kláta
úvodní slovo Ak. Mal. J. Kláta...
 
Málokterý umělec české scény se tak výhradně koncentruje na zachycení krajiny ve všech stavech své existencionální podstaty a to pomocí dnes již klasických malířských prostředků, tak jako František Záruba. Ve své snaze o nové uchopení obrazu a nové pojetí krajinomalby jako adekvátního pojetí výrazu a orientace ve světě se mu krajina stává dějištěm imanentně přítomných přírodních sil a současně vyjadřuje subjektivně vnímanou realitu krajinných vizí. To vede k oproštěnosti od předmětnosti a civilnosti námětu, která byla dříve typická pro ranné dílo ve kterém se František Záruba inspiroval klasickým pojetím české krajiny jaké známe především z okruhu Umělecké besedy a malířů české domoviny V. Rabase, V. Beneše, čí V. Rady. Tato poloha, jakkoliv vyhovovala jeho naturelu, se stala pouhou epizodou, nebo chcete-li odrazovým můstkem pro budoucnost a také dobrým inspiračním zdrojem poctivého malířského přístupu ve zkoumání podstaty krajiny.
Zlom v jeho tvorbě, který byl již po určitou dobu diskrétně ohlašován, nastal v souvislosti s hledáním nových možností krajinomalby a procesem odpoutávání se od popisného plenérismu. Ten může probíhat v podstatě dvěma směry, svým způsobem protipólně alternujícími: na jedné straně, řekli bychom, konstruktivní, metoda „očišťování“ obrazů od vizuálních irelevancí akcentováním skryté geometrie krajiny, a na straně druhé cesta vyjadřující se lyrickým zduchovněním, dematerializovanými vizemi, cesta ke krajině jako zrcadlu duše. Dřívější čistou malbu bez obsahové lineárnosti mohl autor přivést až k hranicím abstrakce, kterou však neakceptoval a v procesu stupující fabulační marginalizace se rozhodl ve prospěch osobitých panteistických vizí, kde člověk je zastoupen pouze „stopou“ (křížem, ošetřeným stromem, apod.), jemuž odpovídalo též nové prostorové pojetí Františkových krajinomaleb. Jestliže se v předešlém období pohled otvíral do krajinných prostorových dálek, tak nyní naopak nekonečný prostor vniká do prostoru vnitřního. Překlápěném zadního plánu kupředu, kdy nekonečný prostor vniká do prostoru vnitřního jsme svědky jistého typu transcendentální závrati dematerializovaných vizí krajinných komemorativních konfigurací. Autor naplňuje své obrazy alegorickou atmosférou převedenou zpětně v jistý druh malířského média, jež samo o sobě může být obsahem.
Současná tvorba se nese ve znamení pokračovaní již nastoupené cesty a rovněž v hledání nových výrazových a obsahových prostředků. Jedním z hlavních motivů dnešního a zdá se že i osudového zájmu se stalo opětovné zkoumání dálky, obzoru a horizontu, tedy motivů již známých z autorovy námětové škály jak ze staršího, tak i nedávného období. Dalo by se říci, že se František opětovně navrací a reviduje dosavadní pojetí svých obrazů v již klasickém námětu ve prospěch nového uchopení jak námětu tak i prostoru. Páteří těchto snah, jež nedávno vykrystalizovaly z dosavadní tvorby, bezpochyby je cyklus monumentálních krajin „V modrých horách“ jejichž podtitulem může být vztah člověka a nekonečnosti přírody. Hluboký prostor krajiny a vytrácení se krajinných plánu do nekonečna v sobě nese jistý vnitřní a hluboce existencionální filosofický význam. Modré horské hřebeny se navzájem přelévají a slunce bez času se rozlévá po vrcholech i v údolích. Zvlněnost terénu může připomenout rozbouřenou mořskou hladinu, i její nekonečnost. Divák se stávává před obrazy Františka Záruby poutníkem vlastní duše, ne nepodobný tomu, kterého známe z obrazu Caspara Davida Fridricha „Poutník pozoruje moře oblaků“ z roku 1818. To co cítili tehdejší lide skrze ústřední postavu poutníka, jaké byli jejich pocity a myšlenky v konfrontaci s absolutním jsoucnem přírody samé, bohužel dnes již nevíme, ale snad to byl tentýž hluboký subjektivní prožitek vlastního vědomí a existence v kontrastu s přírodou o jaký usiluje, byť jinými prostředky, východisky a také v jiné době, František Záruba.
 
Ak. mal. Jaroslav Klát
V Praze, červen 2003